„Rozplakal jsem tolik lidí, až se za to trochu stydím. Přitom já se cítím jako ten nejšťastnější člověk na světě,“ říká.
Na příští sraz fotbalové reprezentace už přijet nemusí. „Dokud mě tu budou tolerovat, dorazím pomoct vždycky,“ poví okamžitě.
Chřadne, ničí ho děsivá nemoc ALS. Aby bylo jasno předem, ani jednou během rozhovoru nezazněl název amyotrofická laterální skleróza, on tomu přezdívá rýmička.
„Dokud je dech, je život. Já se smrti nebojím,“ řekne s úsměvem a těžko si může všimnout, jak mi z těch slov naskočila husí kůže.
Mikuláš má zázračné prsty, díky nim pracuje u národního týmu fotbalistů i futsalistů. Jenže teď už prsty příliš neovládá, krabatí se mu. Košili si nezapne, netrefí klíček do zámku, při chůzi zadrhává, jídlo si naběračkou nenandá. Na masírování používá hřbety dlaní, lokty. A ví, že bude hůř. Daleko hůř.
„Dostal jsem jednu z nejsložitějších nemocí na světě, tak jsem se zařekl, že ji zkusím zastavit. Jako bych hlídal Messiho, což je taky nejsložitější soupeř. Vypíchnu mu aspoň balon? Mám proti němu šanci? Můžu ho vymazat? Třeba nebude mít svůj den. Je to švanda.“
Není to švanda, ale když drobného laskavého muže posloucháte, chce se vám Messiho bránit s ním.
Všichni o vás vyprávějí, jak obdivuhodně bojujete.
Kdo se nepere, za rok za dva zemře. Nebo je minimálně na vozíku. Pokud tu nemoc neberete jako neštěstí a snažíte se ji pochopit, věřím, že máte šanci si prodloužit život. Stephen Hawking je pro mě velká inspirace. Sice je ve všem limitovaný, ale žije. Génius napojený na vesmír. Musím to udělat podobně, ne se litovat.
Jde to, nepoddat se?
Já tomu říkám rýmička, což je pro chlapa obvykle smrtelná nemoc. Nebudete mi věřit, ale když to lékaři objevili u Mariána Čišovského, intenzivně jsem cítil, že mě to čeká taky. Zajímalo mě, jestli dokážu být statečný jako on. Každou chvíli bojuju o každou buňku ve svém těle. Ale musím bojovat jemně, vlastně skoro nebojovat, abych tu nemoc nevystrašil. Silně věřím, že mám poměrně velkou naději, že ji zastavím.
Jak? Léky neexistují.
Jsem rád, že nejsou. Lék by totiž vyléčil jen tělo, ne duši, ne mě. Aby to nevyznělo příliš ezotericky nebo okultisticky. Prostě musím naslouchat přírodě, abych pomohl sám sobě.
Přátelům, kterých máte mraky, říkáte, že tu rýmičku vnímáte jako požehnání.
Svým způsobem ano. Jako kluk jsem chtěl hrát fotbal, byl jsem hodně talentovaný obránce, mířil jsem do ligy. Dokázal jsem číst útočníkům myšlenky a hlídal ty nejlepší. Ale nedával jsem góly, tak táta kdysi navrhl, že jakmile půjde můj útočník střídat, ideálně znechuceně už o přestávce, je to jako můj gól. Kolikrát jsme si na dálku zatleskali: Jo, gól! V osmnácti jsem si těžce zranil koleno a bylo po fotbale.
Masér českých fotbalistů Vladimír Mikuláš.
Narážíte na svůj přístup k životu, je to tak?
V první chvíli to vypadalo jako velká osobní tragédie, jenže zároveň mě to nasměrovalo k masážím, akupunktuře, k pomáhání lidem. Byl to dar, protože jinak bych se ke své práci dostal až třeba v pětatřiceti, a bůhví jestli. Člověk nikdy nedostane úkol, který nemůže zvládnout. Já jsem teď holt dostal úkol, který je krapet složitější.

Podrobné informace získáte zde:Fotbalové Dresy pro Děti.